www.v-art.cz/…/jiri-grygar.htm

Jiří Grygar
Život člověka na planetě Zemi

„Z věd je mi rozhodně nejbližší astronomie, přesněji řečeno kosmologie. Člověk chce totiž vědět, jak vypadá jeho domov. Pachole prošmejdí svou světničku, jejíž zdi tvoří hranice jeho světa. Kluk už prolítá celou obec a dospělý člověk kdyby na to měl – by nejraději prošel celý svět. Ale to stále nejsou hranice jeho domova.
Já jsem narazil až na klenbu nebes a teď tuším, že se prostor rozprostírá dál… A jestliže je pravda, že jsme v ohromných končinách naší Galaxie sami, je to pořád náš domov. A kdoví, jestli ne celý vesmír. A tu mne povznáší vědomí, že kosmologie je už s to, pokud ne obsáhnout, tak alespoň uvažovat o vesmíru jako celku. A mám-li se vyznat ze svých pocitů, chtěl bych, aby tento domov měl jakési meze, aby byl útulný. Dovedu si představit, jak bylo člověku před Koperníkem, když měl za svůj domov vesmir uzavřený sférami, kde jsou „napíchané“ hvězdy a pak už nic… A jak mu asi bylo, když se od Giordana Bruna dozvěděl, že vesmír je nekonečný, jak ho musel zamrazit ledový dech nekonečna. Já hledám pevný bod ve velkém třesku. Ten by mohl určovat jakousi hranici počátku…“

Ilja Hurník, hudební skladatel (1993)

Náš domov Země
Dovedete si vzpomenout na chvíle, kdy jste takříkajíc nabírali rozum? Obvykle si pamatujeme útržky vlastního života z doby, kdy nám byly 3 – 4 roky. Tehdy poprvé si uvědomíme vlastní jedinečnost a odlišnost od všech ostatních lidí a živočichů. V té době se už dobře vyznáme v bytě či domě, kde žijeme a máme slušnou představu o nejbližším okolí svého bydliště. Jak nám pak přibývá let, náš záběr se rozšiřuje – přesně tak, jak to v úvodní citaci říká Ilja Hurník. Známe už dobře vesnici nebo město, v němž žijeme; víme, že jsme občany republiky, která na všech světových stranách sousedí s jinými státy, a že všechny tyto státy tvoří jistou část světadílu, který se nazývá Evropa.
Nakonec se každý z nás dozví, že Evropa je jen jedním z více světadílů, které spolu s oceány pokrývají povrch zeměkoule. Země tak představuje náš nejširší domov – dnes už asi nikomu nedělá potíže si uvědomit, že Země je kulatá, že ji nic v prostoru nepodpírá, a že naši protinožci neodpadnou do vesmíru, jak si ještě před několika staletími lidé mysleli. Ten důvod, proč vše na Zemi pevně drží, proč když vyskočíme do výšky, dopadneme vzápětí zpět na pevnou půdu, se odborně nazývá zemská přitažlivost. Je to zvláštní a zcela všeobecně působící síla, která se nedá zrušit. Přitažlivost Země nás obrazně řečeno pevně přidržuje v našem kosmickém domově.
Naši předkové Zemi jako kosmické těleso vlastně neznali. Dokázali procestovat velké vzdálenosti po souši, ale oceány byly dlouho nepřekonatelnou překážkou. Lidé se odvažovali na moře jen na dohled pevniny a tak krajiny oddělené mořem byly navzájem zcela izolovány. Proto měly pro lidské poznání tak zásadní význam Kolumbovy výpravy na počátku novověku (1492); jeho zásluhou se podařilo objevit nejen nový kontinent, ale i jeho obyvatele, s nimiž se Evropané setkali poprvé. O pouhých šest let později obeplul Vasco de Gama Afriku a dosáhl Indie. Konečně v letech 1521–22 obepluly španělské lodi (vedene kapitánem Magellanem, který však v průběhu výpravy zahynul) zeměkouli, čímž se definitivně prokázalo, že je Země kulatá. Na Zemi i pak ovšem zbylo ještě mnoho neznámých míst. Mapa Země se doplňovala ještě během XX. století, když postupně r. 1909 stanuli lidé na severním pólu, r. 1911 na pólu jižním a r. 1953 byl poprvé dobyt Mt. Everest.
Zcela nový pohled na Zemi poskytla lidem kosmonautika. V r. 1957 obletělo Zemi první těleso, vyrobené člověkem – sovětský Sputnik 1 – za pouhou půldruhou hodinu. O čtyři roky později se takto na Zemi díval první člověk – sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. A konečně v r. 1968 se člověk poprvé dokázal zcela vymanit z ochranné náruče zemské přitažlivosti – v kosmické lodi Apollo 8 se tři američtí astronauti dostali do sféry přitažlivosti Měsíce, který dokonce obletěli. Program Apollo vyvrcholil o rok později, když Američané Neil Armstrong a Edwin Aldrin přistáli na Měsíci a učinili tak – rečeno Armstrongovými slovy – „malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo“.
Tyto kosmické cesty tak symbolicky uzavřely namáhavou a často i nebezpečnou cestu poznávání našeho domova – Země. Poskytly nám zároveň nezvyklý pohled na těleso, kde jedině můžeme ve vesmíru bez nesnází existovat. Přiměly každého obyvatele zeměkoule, aby si svého jedinečného domova začal více vážit.

Postavení Země ve vesmíru
Naši předkové ve starověku neměli po ruce žádné vědecké přístroje pro zkoumání světa. Tím více nás musí udivit, že prostým pozorováním očima a užíváním zcela jednoduchých pomůcek dokázali poznávat svět kolem sebe tak dobře, ze mnohé ze starověkých názorů připravily půdu pro rozvoj moderní přírodovědy. Každý pozorovatel si už tehdy přirozeně všimnul, že denní obloze vévodí Slunce, které ráno vychází, v poledne je na obloze nejvýše, a večer zapadá. Druhé nejvýraznější těleso na obloze je samozřejmě Měsíc, jehož kotouč se jeví stejně velký jako Slunce, ale jehož jasnost je podstatně nižší. Navíc, na rozdíl od Slunce, vykazuje fáze, tj. někdy je vidět jako plný kotouč, jindy jako půlkotouč nebo srpek, a někdy nebývá vidět vůbec. Střídavě se vyskytuje na denní i nocní obloze.
Na noční obloze pak pozorovali četné hvězdy různých jasností a barev. Všechna tělesa denní i noční oblohy se během doby plynule pohybovala. Soustavným pozorováním oblohy i dalšími úsudky dospěli starověcí hvězdáři k harmonickému obrazu světa, v jehož středu se nacházela nehybná Země, a kolem níž obíhala všechny ostatní tělesa vesmíru. O povaze těchto těles neměli naši předkové žádnou potuchu. Věděli jen tolik, že Měsíc je k Zemi nejblíže, několik málo hvězd – poutníků (dnes jim říkáme planety) bylo dále – podobně jako Slunce – zatímco hvězdy noční oblohy byly zřejmě velice daleko.
Tento obraz světa se Zemí uprostred tvoří podstatu geocentrického názoru; odpovídal „zdravému rozumu“ a byl propracován zejména astronomem Claudiem Ptolemaiem ve druhém století našeho letopočtu. V jeho světové soustavě obíhalo Slunce Zemi po kružnici a ostatní planety se nalézaly na obvodu pomocných kružnic, jež obíhaly po dalších kružnicích (deferentech) se středem v Zemi. V průběhu věku byla tato soustava neustále zlepšována zaváděním dalších pomocných kružnic a sloužila astronomům k předpovídání pohybu nebeských těles na dlouhou dobu dopředu.
Když pak nedlouho po Magellanově plavbě r. 1543 přišel polský astronom Mikuláš Kopernik s názorem, že středem světa není Země, nýbrž Slunce, a že tedy Země se ve vesmíru pohybuje, způsobil tím myšlenkový zvrat, jehož dosah stěží umíme docenit. Kopernikův objev nám dnes připadá samozřejmý, ale zkusme se vžít do stavu mysli jeho současníků. Nikdo přece nevnímá ani dnes jakýkoliv pohyb Země – cítíme, snad s výjimkou vzácných okamžiků zemětřesení, velmi pevnou a nehybnou půdu pod nohama. Na vlastní oči vidíme, jak se Slunce, Měsíc i hvězdy pohybují po obloze. Výpočty podle Ptolemaiovy soustavy dávají lepší předpovědi budoucích pohybů planet, než výpočty podle Koperníkovy soustavy. K prosazení tak nezvyklých názorů bylo tedy zapotřebí geniální předvídavosti i nemalé osobní odvahy. Vskutku trvalo prakticky celé století, než vědci začali Kopernikovu na první pohled ztřeštěnou myšlenku brát vážně.
Přispěla k tomu mimořádně přesná astronomická pozorování dánského hvězdáře Tycha Braha, jenž na sklonku svého života (1546 – 1601) žil v Čechách (je pochován v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí v Praze) a jeho pokračovatele německého astronoma Jana Keplera (1571 – 1630), který rovněž pracoval v Praze. K přesvědčeným kopernikancům patřil též italský matematik a fyzik Galileo Galilei (1564 – 1642), který r. 1609 poprvé užil k pozorování nebeských těles právě vynalezeného dalekohledu. Tito geniální přírodovědci svým dílem prokázali velikost Kopernikovy myšlenky a zasloužili se tak rozhodující měrou o nové pojetí postavení Země (a tedy i člověka) ve vesmíru.
Ptolemaiova soustava se sice stala historickou veteší, ale v běžné mluvě ji nevědomky stále používáme, když třeba říkáme, že Slunce vychází, nebo že Venuše zapadá. Ve skutečnosti je to Země, která se otáčí přesně opačným směrem, tj. od západu na východ! Do přírodovědy tak vstoupilo povědomí o relativitě pohybu a o neexistenci absolutního středu světa. Kopernikův přístup, který „uvedl Zemi do pohybu“, se vědcům ještě několikrát osvědčil. V průběhu dalších staletí se zejména zjistilo, že ani Slunce není středem světa, nýbrž jen nevýraznou hvězdou v obrovité hvězdné soustavě Mléčné dráhy. Teprve ve XX. století se pak prokázalo, že soustava Mléčné dráhy představuje jen jeden z nesčetných hvězdných ostrovů (galaxií) ve vesmíru bez hranic.
Země se náhle ocitla v postavení nepatrného prášku, který obíhá kolem zcela bezvýznamné hvězdy na periferii naprosto tuctové hvězdné soustavy. Soudobé prostředky astronomie ukazují, že průměrná galaxie obsahuje na sto miliard hvězd (to je více hvězd, než kolik činí počet všech lidí, kteří kdy na Zemi žili od pravěku do konce XX. století). V dosahu dnešních dalekohledů je přitom nejméně pět miliard takových galaxií (na každého žijícího člověka připadá alespoň jedna galaxie!). Tak se vlivem rozvoje přírodovědy podařilo za pouhých 450 let zcela zásadně změnit názor lidstva na postavení Země ve vesmíru.

Dějiny Země, života a člověka
Předešlý vývoj poznatků o postavení Země ve vesmíru můžeme označit za vývoj geometrický. Z původní představy Země jako ploché desky s ostrým okrajem se přešlo ke kulaté zeměkouli, z pocitu, že Země je uprostřed všeho, se dospělo k názoru, že Země nemá žádné význačné postavení v prostoru a navíc, že vesmír je rozměrný nad jakoukoliv představu. Jestliže světelný paprsek z Měsíce k nám dospěje za něco více než jednu sekundu, ze Slunce za něco přes 8 minut a od Neptunu k nám letí 4 hodiny, tak od druhé nejbližší hvězdy (Proximy Centauri) už mu to trvá přes 4 roky. Říkáme, že tato hvězda je vzdálená něco více než 4 světelné roky a myslíme tím na vzdálenost, nikoliv na čas. Podobně lze říci, ze střed Mléčné dráhy je od nás vzdálen 25 000 světelných let a nejbližší sousední galaxie asi l65 000 světelných let. Dnes nejmocnější teleskopy dohlédnou do vesmíru do vzdálenosti 12 – 13 miliard světelných let.
Tato „světelná geometrie“ však nepřímo něco vypráví právě o čase. Pozorujeme-li totiž vzdálené vesmírné objekty, pozorujeme jejich minulost. Minulost tím odlehlejší, čím jsou ony objekty dále od nás. Prakticky to znamená, že vesmír je starý nejméně těch 12 – 13 miliard roků; jeho skutečné stáří dnes odhadujeme dokonce na 15 – 16 miliard let. To je neuvěřitelná změna proti názoru, který zastával např. jeden z nejvýznačnějších fyziků všech dob, Angličan Isaac Newton (1642 – 1727), jenž r. 1700 „vypočítal“, že vesmír je starý právě 5700 let, s chybou maximálně 20 let!
Větší část tohoto pokroku v datování vesmírných událostí se odehrála až ve XX. století. Ještě počátkem století si většina odborníků myslela, ze vesmír je v čase věčný. Jakmile však víme, že vesmír má konečné stáří, ale že to se počítá na miliardy let, můžeme se dále tázat, zda Země tu byla od počátku vesmíru a v té podobě, jak ji známe dnes. Astronomové odpovídají, že nikoliv. Původní vesmír neobsahoval ani Zemi, ale ani ostatní planety, Slunce a hvězdy, ani Mléčnou dráhu ani cizí galaxie. Původní vesmír se naprosto lišil od všeho, co si snad umíme představit, pokud máme bujnou fantazii. Byl nesmírně žhavý a hustý, obsahoval rychle se pohybující částice a pronikavé záření – z dnešního nazírání to byl největší možný zmatek bez náznaků jakýchkoliv struktur.
Za to, že v něm posléze struktury vznikly, vděčíme podivuhodnému faktu, že prostor vesmíru se s časem rozpínal a dosud rozpíná. I tato věta může dodnes mnoha lidem připadat šílená, neboť je v příkrém rozporu se zdravým rozumem. Už jsme se ale přesvědčili na Kopernikově příkladu, že jsou okamžiky, kdy zdravý rozum není tím nejlepším rádcem, alespoň pokud jde o chápání jevu ve vesmíru. Právě neustálému rozpínání vesmíru vděčíme za to, že se hmota vesmíru zředila a vychladla. Teprve když se vesmír dostatečně ochladil, začaly v něm vznikat struktury, tj. galaxie a hvězdy.
Asi před 12 miliardami let tak vznikla soustava Mléčné dráhy a asi před 5 miliardami let se na její periferii vytvořil zárodek budoucí sluneční soustavy v podobě řídkého prachového mračna nesmírných rozměrů. Mračno se počalo smršťovat a otáčet kolem vlastní osy a postupně se z jeho prostřední části utvořil zárodek Slunce a z jeho vnějších částí planety a mezi nimi také Země. Slunce začalo svítit na právě utvořenou Zemi před 4,5 miliardou let. Svítilo o něco slaběji než Slunce dnešní, ale stačilo povrch Země udržovat na takové teplotě, při které mohla existovat tekutá voda a tedy i řeky, jezera a oceány. Přítomnost vody na rané Zemi byla totiž zásadně důležitá pro vznik a udržení života.
Nejstarší doklady o životě na Zemi nalézáme v podobě zkamenělin v horninách starých přes 3,5 miliardy let. První vícebuněčné organismy jsou však mnohem mladší – z období před 700 miliony lety. Původně se organismy vyskytovaly pouze ve vodě. Teprve když se v zemském ovzduší objevil kyslík – a tedy také ozón – mohly se některé organismy pokusit přežít na pevnině. Tak po rybách následovali obojživelníci, plazi, ptaci a savci a souběžně s nimi suchozemské rostliny. Savci tvoří nejmladší, ale současně nejpokročilejší, součást živočišné říše na Zemi. Jejich rozvoj započal před 70 miliony let a vyvrcholil vznikem člověka před 2 miliony lety. Homo sapiens (Člověk moudrý) je však ještě mnohem mladší a obývá Zemi jen něco přes 100 000 let. Z tohoto pohledu je člověk pozemským i kosmickým mláďetem. Žije zde na Zemi příliš krátkou dobu, než aby z toho všeho mohl mít rozum.
Je člověk ve vesmíru sám?
Fakt, že člověk se na Zemi nechová příliš moudře a možná si připravuje svou nerozvážností vlastní záhubu, dnes znepokojuje téměř každého. Okolnost, že Země je jen nepatrným práškem ve vesmíru, v němž se určitě vyskytují triliony hvězd a kolem nichž velmi pravděpodobně obíhají další triliony planet, vedla už dříve mnohé filosofy (jako např. Giordana Bruna) i přírodovědce k názoru, že mimo naši Zemi existují jiné inteligentní bytosti – mimozemšťané. Odtud byl už jen krůček k domněnce, že mimozemšťané nás mohou jednou zachránit před následky vlastní nerozvážnosti. Někteří spisovatelé dokonce vyjádřili mínění, že k takovým kontaktům pozemšťanů s mimozemšťany docházelo již v minulosti, že mnohé dovednosti starověkých civilizací nelze objasnit jinak než tím, že naši dávní předkové dostávali pokyny od vyspělých návštěvníků z vesmíru.

Zejména v posledních desetiletích přinášejí sdělovací prostředky dost běžné zprávy, že očití svědci v nejrůznějších oblastech zeměkoule pozorovali na obloze tajemné létající předměty, jejichž povahu nelze objasnit běžnou zkušeností (tzv. UFO), ba že v některých případech tato UFO přistála, vystoupily z nich cizokrajné bytosti, které s pozemšťany hovořily v jejich mateřštině, případně s nimi dělali jakési pokusy, odvedli je do vesmírných plavidel atp. Píše se také o ztroskotaných kosmických lodích, na jejichž palubě byly nalezeny mrtvoly mimozemšťanů atd. atd.
Žádná z těchto zpráv však až dosud nebyla vědecky ověřena. Je pravda, ze některá pozorování UFO neumí věda vysvětlit, ale z toho naprosto nejde vyvozovat, že když žádné objasnění nemáme, tak za to mohou mimozemšťané. Je daleko pravděpodobnější, že jevy UFO fakticky s mimozemšťany vůbec nesouvisejí.
To ovšem neznamená, že by snad bylo prokázáno, že žádní mimozemšťané nejsou. „Nepřítomnost důkazů není důkazem nepřítomnosti“, poznamenal svého času britský astrofyzik Martin Rees. Přírodovědci se otázkou případné existence inteligentních tvorů – leč i neinteligentního života – mimo Zemi vážně zabývaji již několik staletí. Původně mezi odborníky panoval značný optimismus, že inteligentní bytosti žijí na Měsíci (Jan Kepler), na Slunci (! – Isaac Newton) nebo na Marsu – tento názor byl běžný ještě počátkem XX. století.
Zejména rozvoj kosmonautiky v 70. letech našeho století způsobil, že dnes už nikdo nevěří na mimozemšťany na kterémkoliv tělese sluneční soustavy; soudí se, že na ostatních planetách nejsou stopy ani zcela primitivního života (rasy, bakterie, houby).
Zbývají ovšem nepřehledné prostory vesmíru za hranicemi sluneční soustavy. Statistiky hovoří jasně: hvězd je neuvěřitelně mnoho, planet patrně také, čili je slušná naděje, že v tom obrovském množství možností se vyskytne soustava podobná té naší. Pokud tam vývoj života probíhá podle týchž zákonů, jako tomu bylo na Zemi, a pokud je tato soustava řekněme jen o sto tisíc let starší, než Země a Slunce, pak i příslušní cizozemci budou technicky a hlavně společensky o plných sto tisíc let před námi – jejich schopnosti budou pro nás ještě zázračnější, než kdyby se s naší současnou civilizací setkali docela obyčejní neandrtálci.
Jistě, na toto téma lze donekonečna spekulovat, ale tím se nic nevyřeší. To si vědci uvědomili už dávno a jelikož údajné důkazy o návštěvách mimozemšťanů na Zemi nemohou brát vážně, nezbývá, než aby začali hledat sami. Většina odborníků považuje za nejsnadnější objevit cizí civilizace prostřednictvím radiových signálů, které mimozemšťané určitě umějí vysílat v nebývalé síle. Možná, že vysílají jakési kosmické znělky, možná existuje mezihvězdná radiová síť pro vzájemné spojení různých vyspělých civilizací, anebo se prostě signály šíří do vesmíru bezděčně – tak jako ze Země už desítky let vysíláme do vesmíru radiové signály televizních stanic a vojenských radiolokátorů.
Od r. 1960 uskutečnili radioastronomové desítky projektů naslouchání případným radiovým signálům z vesmíru, ale až dosud bezvýsledně. Všichni však soudí, že v těchto pokusech se musí pokračovat desítky a snad i stovky let, aby byla alespoň skrovná naděje na úspěch. V sedmdesátých letech XX. stol. startovaly do kosmu sondy Pioneer a Voyager, které postupně zkoumaly vzdálené planety sluneční soustavy (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) a nyní se pohybují setrvačností tak, že nakonec opustí sluneční soustavu a poletí bezcílně napříč celou Mléčnou dráhou. Jejich životnost se odhaduje na miliardy let, takže je docela dobře možné, ze budou jednou doslova zachyceny případnými mimozemšťany. Z toho důvodu nesou na svých palubách obrazové i zvukové poselství o pozemské civilizaci. Lidstvo si tak patrně postavilo nejtrvanlivější památníky, které budou svědčit o našem kosmickém domově třeba ještě dávno potom, co pozemšťané vyhynou…
Země šťastná planeta
Původní optimismus, že život je ve vesmíru všeobecně rozšířen, jenž například sdílel Giordano Bruno, se vlivem pokroku našich vědomostí o vesmíru zmenšuje. Přispívá k tomu paradoxně také zjištění, že Země je vlastně velmi výjimečná planeta, která měla mimořádné štěstí.
To štěstí lze spatřovat především ve vhodných vlastnostech naší mateřské hvězdy, tj. Slunce. Je zcela zřejmé, že bez Slunce by nebylo života na Zemi. Slunce totiž dodává Zemi přiměřené množství nezbytné zářivé energie a činí tak po dobu miliard roku (a ještě nějakých 5 miliard let se na jeho zářivém výkonu nic nezmění). Ukazuje se, že tento fakt úzce souvisí s hmotností našeho Slunce. Kdyby byla tato hmotnost jen o polovinu vyšší než je, tak by životnost Slunce byla příliš krátká (dvě miliardy let), a to by nestačilo pro vznik vícebuněčných organismů a tím méně člověka. Kdyby naopak byla hmotnost Slunce poloviční, byl by zářivý výkon takové hvězdy příliš slabý na to, aby oceány na Zemi nezamrzly. Jakmile by se tak stalo, odrážel by led zpět do kosmického prostoru tolik záření mateřské hvězdy, že by planeta Země už nikdy nerozmrzla.
Další důležitou okolností pro existenci života na Zemi je osamělost Slunce. Většina hvězd se totiž vyskytuje v párech nebo ve vícenásobných soustavách. Dráhy případných planet jsou pak velmi složité a nepravidelné křivky, což nutně znamená velké kolísání osvětlení planety, a s tím se živé organismy nedokáží vyrovnat. Jen každá pátá či desátá hvězda je vskutku osamělá, a proto si musíme Slunce ještě více považovat.
Ozáření Země Sluncem je ovšem závislé nejen na stálém výkonu mateřské hvězdy, ale též na vzdálenosti Země od Slunce.
Podle Keplerových zákonů se tělesa v gravitačním poli Slunce pohybují po elipsách. Kopernik tedy vlastně neměl pravdu, když uvažoval o kruhových drahách planet. Naštěstí však právě elipsa zemské dráhy se velmi blíží kružnici, což znamená, že ozáření Země se vlivem proměnné vzdálenosti Země – Slunce během roku mění jen o několik procent. Vzdálenost Země od Slunce se mění od 147 do 152 milionů kilometrů, ale i tato relativně nevelká změna způsobuje na severní polokouli menší rozdíly teplot v létě a v zimě v porovnání s polokoulí jižní. Shodou okolnosti je totiž Země ke Slunci nejblíže v lednu, a nejdále v červenci.
Naštěstí patří střední vzdálenost Země – Slunce k neproměnným konstantám planetární soustavy a trápit nás může jen fakt, ze dříve Slunce zářilo o něco méně, a v budoucnu bude svítit o něco silněji. Výpočty ukazují, že rozmezí vzdálenosti, ve kterých přesto zůstane voda na Zemi tekutá, je neobyčejně úzké: Země se nesmí přiblížit ke Slunci na méně než 142 milionů km a nesmí se vzdálit více než na 152 milionů km!
Neuvěřitelnou shodou okolností je poměr vzdálenosti Slunce a Měsíce právě takový, že navzdory velké různosti jejich rozměrů se obě tělesa jeví na pozemské obloze pod týmž úhlem, což dává hvězdářům báječnou možnost pozorovat vzácně tzv. úplná zatmění Slunce. Měsíc však, zdá se, hrál při vzniku a rozvoji života na Zemi rovněž nepostradatelnou úlohu. Byl totiž zprvu daleko blíže Zemi než dnes (tehdy ale ještě astronomové nežili, takže nikomu nevadilo, že při zatměních zakrývá Měsíc i okolí Slunce) a svým přílivovým působením vzdouval moře tak, že v čáře přílivu se dobře dařilo mikroorganismům. Hlavně však svou gravitací bránil zemské rotační ose, aby se v prostoru příliš kolébala – to by vedlo k narušení střídání ročních dob. Za samotnou existenci ročních období vděčíme – jak známo – šikmému sklonu zemské rotační osy k oběžné rovině Země. Za tuto šikmost může Měsíc zcela určitě – v samém počátku existence Země totiž Praměsíc do Země doslova vrazil a její osu tak vychýlil z původního kolmého směru.
V těchto úvahách bychom mohli dále pokračovat. Chceme jen poukázat na to, že přírodovědci postupně objevují celou řadu neuvěřitelných shod příznivých okolností, jež umožnily naši existenci na Zemi. Tyto příznivé okolnosti budou podle všeho pokračovat až do dosti vzdálené budoucnosti několika miliard let. Země si pozoruhodným způsobem uchovává na svém povrchu rovnováhu, která je nezbytnou podmínkou nejen dalšího rozvoje, ale i holého přežití života na této planetě.
Kosmická odpovědnost člověka
V našich úvahách jsme viděli, jak se člověk během své historie postupně dobíral správnějších představ o svém užším i širším kosmickém domově. Ukázali jsme si, že život na Zemi je patrně velmi vzácný jev nejen v blízkém, ale i ve vzdáleném vesmíru. Nelze dokonce vyloučit, že jde o jev naprosto jedinečný, který už nikde jinde nemá obdobu – tuto domněnku však naneštěstí nelze a nikdy nebude možno prokázat. Je však myslitelné, že bude prokázána domněnka přesně opačná, tj. že přece jen jednou lidstvo objeví, že není ve vesmíru samo.
Bez ohledu na to, jak se bude hledání mimozemšťanů vyvíjet, však zřetelně vidíme, že postavení člověka na Zemi se v posledním století zásadně změnilo. Počet lidí na Zemi přesáhl už na začátku XX. století 2 miliardy a na konci století nás bude pravděpodobně přes 6 miliard. Stále rozsáhlejší civilizační činnost člověka přináší vedle nesporných úspěchů, k nimž patří zejména výrazné prodloužení střední délky života jedince v porovnání se stoletími minulými, také bezmála katastrofální problémy.
Pomineme-li otřesné válečné konflikty, při nichž zmírají desítky milionů lidí a další stamiliony trpí válečnými událostmi, hrozí lidstvu zejména rozličné ekologické krize. Jde především o soustavné znečišťování ovzduší, půdy i vod různými škodlivinami. To vede v některých poměrně vyspělých zemích dokonce ke snižování střední délky života, což je právě případ České republiky. Další hrozbu představuje soustavné mýcení tropických deštných pralesů, čímž se snižuje produkce kyslíku a hubí se mnohé rostlinné i živočišné druhy, které přispívaly k rozmanitosti forem života na Zemi. Právě tato rozmanitost představuje důležitou ochranu života před zánikem. Plocha pouští se zvětšuje a vlivem růstu tzv. skleníkového efektu se zvedá hladina světového oceánu, čímž se zaplavují rozsáhlé a úrodné pobřežní oblasti, kde žije velká část lidstva (Bangladéš, Indie). Některé zdánlivě neškodné a netečné sloučeniny (chlorfluorokarbony) unikají v průběhu průmyslového použití do atmosféry, kde postupně ničí ochrannou ozónovou vrstvu, normálně zabraňující škodlivým ultrafialovým paprskům ze Slunce, aby hubily živé organismy.
Člověk zkrátka vstoupil jako aktivní činitel do mnoha přírodních procesů, jejichž stabilitu tím narušil nebo dále narušuje. Jeho ekologická neohrabanost zasáhla už dokonce i do kosmického prostoru v okolí Země. Vlivem rozvoje kosmonautiky se kolem Země v posledních desetiletích vytvořil pás „kosmického smetí“, skládajícího se z úlomků družic a nosných raket, které nejde žádnými známými prostředky „zamést“. Úlomky obíhají setrvačností velkou rychlostí kolem Země a při vzájemných srážkách se dále drtí. Představují tak čím dál větší hrozbu pro budoucí kosmické lety.
Mnohé lidské činnosti zkrátka vyvolávají nežádoucí následky, s nimiž autoři nových postupů vůbec nepočítali, nebo které podcenili. Proto dnes sílí hnutí, které je zaměřeno zásadně proti vědě a technice – hlásá jakýsi návrat k nevinnosti člověka v panenské přírodě. Tyto snahy jsou sice ušlechtilé, leč nereálné. Jediný způsob, jak udržet neblahé skutky lidstva pod kontrolou, je zabývat se jimi stejnou metodou, jaká se osvědčila pri odhalování tajemství vesmíru i Země – totiž dalším rozvojem vědy.
Jedině soustavný a široce založený vědecký výzkum je schopen v předstihu odhalit nebezpečí, která lidstvu hrozí – ať od důsledků technického rozvoje a sociálních krizí, anebo od záhubných projevů přírodních sil a procesů (tornáda, zemětřesení, vulkanismus, epidemie nakažlivých chorob, ledové doby, zásahy Země meteority apod.). Rozhodně nemůžeme spoléhat ani na rady mimozemšťanů ani na trvající šťastné náhody. V nehostinných hlubinách vesmíru jsme účastníky i svědky jedinečného pokusu, zvaného inteligentní život a prohřešili bychom se vůči názvu našeho poddruhu (Homo sapiens sapiens), kdybychom svou nečinností nebo dokonce zlo-činností tento experiment zkazili.

Poznámka Chůdových kořenů.
Text převzatý se souhlasem autora. Zdroj: www.astro.cuni.cz/~grygar/inet.htm.