Zaostalé duše
P. Réginald Marie Garrigou-Lagrange OP, Te Deum 4/2023
Někdy se hovoří o takzvaném ,,druhém obrácení", kdy člověk více či méně ušlechtile přechází z očistné cesty začátečníků na osvěcující cestu pokročilých. Je však třeba poznamenat, že některé duše v důsledku nedbalosti nebo duchovní lenosti nepřejdou z věku začátečníků do věku pokročilých: jsou to duše opožděné, podobné opožděným lidem, kteří nepřekonali zdárně krizi mládí, a ač přestali být dětmi, nikdy nedosáhli plného rozvoje zralého věku. Takové zaostalé duše tedy nepatří ani k začátečníkům, ani k pokročilým. A je jich bohužel mnoho.
Mezi těmito zaostalými dušemi najdeme i takové, které dříve sloužily Pánu, ale nyní jsou téměř lhostejné. Pokud dříve znaly opravdovou duchovní horlivost, lze bez obav z unáhleného soudu říci, že těžce zneužily duchovních milostí; jinak by v nich Pán jistě dokončil to, co započal, neboť nikdy neodmítá pomoc těm, kteří se ze všech sil snaží, aby se jim od Boha takové pomoci dostalo.
Jak tyto duše dospěly do tohoto stavu netečnosti? Jsou pro to dva hlavní důvody: nedbalost v maličkostech týkajících se služby Bohu a odmítání snášet oběti, které Bůh vyžaduje.
Nedbalost v maličkostech
Nedbalost v maličkostech se zdá být sama o sobě drobností, ale může mít závažné důsledky. Naše každodenní zásluhy se skládají především z malých úkonů ctností opakovaných od rána do večera. Jako kapka vody pomalu proráží kámen, jako kapky deště zúrodňují vyprahlou zemi, tak malé úkony ctností svým neustálým opakováním vytvářejí dobrý návyk, udržují a posilují nabytou ctnost, a pokud vyplývají z vlité, nadpřirozené ctnosti, získávají rozhojnění téže ctnosti.
Ve službě Bohu se i ty nejmenší věci samy o sobě stávají velkými s ohledem na svůj poslední cíl, tj.na Boha, kterého máme nade vše milovat. Jsou velké i díky nadpřirozenému duchu víry, naděje a lásky, který nás podněcuje k jejich plnění. Tak bychom mohli od rána do večera přebývat v Boží přítomnosti, což je mimořádně důležité, a žít Bohem a jeho duchem, místo abychom žili přirozeně podle sklonů naší sebelásky. Pomalu by v nás rostla horlivost pro Boží slávu a spásu duší, místo abychom sklouzávali do praktického naturalismu a řídili se hrubým sobectvím, více či méně vědomým, které je tak často podnětem našeho jednání.
Nedbalost v maličkostech týkajících se služby Bohu velmi rychle vede k nesvědomitosti ve velkých věcech; tak například kněz, řeholník či řeholnice se nejprve nemodlí náležitě zbožně officium, vynechává přípravu na mši, slouží ji kvapně nebo se při ní patřičně nesoustředí, nahrazuje díkůvzdání odříkáním nějaké z povinných částí officia, takže postupně mizí veškerá osobní zbožnost a nahrazuje ji čistě vnější a takříkajíc úřední bohopocta. Kdyby se kněz vydal po této šikmé ploše, stal by se brzy ve službě Bohu úředníkem. Nakonec by začal přistupovat i k nejsvětějším věcem nedbale a soustředil by se na věci druhořadé, které mu mají zajistit věhlas skvělého profesora, spisovatele, řečníka nebo společenského činitele. Pomalu by došlo k naprostému ,,přehodnocení hodnot". Pro kněze a pro skutečného křesťana je samozřejmě nejdůležitější věcí v životě oběť mše svaté, při které se na oltáři obnovuje oběť kříže, a při které se nám udílejí její plody. Dobře sloužená mše svatá nebo mše, jíž se zúčastníme v duchu víry, má neskonale větší hodnotu, než soukromé pobožnosti; usměrňuje naše jednání k jeho pravému nadpřirozenému cíli a činí ho plodným. Kdo však ve svém jednání hledá sám sebe do té míry, že zapomíná na spásu duší a na to co od nás vyžaduje, ten se naopak od tohoto cíle vzdaluje. A lze na něj snadno zapomenout, pokud se zanedbávají maličkosti ve službě Bohu; přičemž zmíněné zapomenutí činí všechno jalovým.
Sv. Lukáš píše: ,,Kdo jest věrný ve věcech nejmenších, jest věrný i ve věcech velikých" [16,10]. Tomu, kdo se ukáže být věrným v nejmenších každodenních povinnostech křesťanského nebo řeholního života, se dostane milosti věrnosti až k mučednictví, zažádá-li od něj Bůh svědectví krve. Pak se na něm bezezbytku vyplní slova evangelia: ,,Dobře, služebníku dobrý a věrný, že jsi nad málem byl věrný, nad mnohem tě ustanovím; vejdi v radost pána svého" [Mt 25,23]. Kdo však obvykle zanedbává maličkosti, bude nakonec zanedbávat i věci velké; jak pak může dostát náročným úkolům, které od něj bude Bůh třeba vyžadovat?
Odmítání snášet oběti
Druhým důvodem vlažnosti zaostalých duší je vyhýbání se obětem, které Bůh od duše vyžaduje. Některé duše se cítí být povolány k vyššímu, dokonalejšímu životu, k vnitřní modlitbě, k naplňování pokory, bez níž nelze pevných ctností dosáhnout; tyto duše však ve své snaze vyhnout se obětem odmítají Boha, ne-li přímo, tak alespoň nepřímo. Nedbají výzvy, která každého dne zaznívá v invitatoriu laud: ,,Slyšíte-li hlas Páně, nezatvrzujte svá srdce." Někteří lidé, kteří jsou zaměstnáni tím, že ,,něco dělají", například píší knihu nebo se projevují jiným zůsobem, si čas od času říkají: ,,Především je ovšem třeba rozvíjet vnitřní život, prázdná duše nedokáže nikomu nic dát; vnější čin není ničím, pokud není duše sjednocena s Bohem." Ano, ale to se neobejde bez jistých obětí na úkor sebelásky; muselo by se jednat o skutečné hledání Boha místo hledání sebe sama. Jak lze bez těchto obětí vstoupit do pravého vnitřního života? Pokud duše takové oběti odmítá, zůstane zaostalou, a to možná navždy.
Pak ztrácí horlivost pro Boží slávu a spásu bližních i zápal v lásce; upadá do vlažnosti, která se spolu s obvyklou nedbalostí projevuje náklonností k lehkým hříchům nebo tíhnutím vůle vědomě se dopouštět toho či onoho lehkého hříchu, když se naskytne příležitost. Nakonec se dostaví jakoby předsevzetí v tomto stavu setrvat.
Kromě zmíněného nedostatku ducha oběti existují i další příčiny, které mohou u zaostalých duší tuto vlažnost vyvolat: lehkomyslnost, neuváženost, s níž se například člověk při každé příležitosti dopouští lží ze zdvořilosti; duchovní lenost, jež nakonec vede k tomu, že vzdáváme boj se zlými sklony, zejména s naší hlavní vadou, která se někdy snaží tvářit jako ctnost, přičemž v nás vzbuzuje jiné, více či méně nezkrotné vášně. Tak nezřídka v poctivé snaze o dokonalost dospějeme k nevyléčitelné lhostejnosti. Člověk zapomíná, že se k ní možná i zavázal jít cestou evangelijních rad; zapomíná na vznešenost nejvyššího přikázání: ,,Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší síly své i ze vší mysli své" [Lk 10,27].
(pokračování)
Někdy se hovoří o takzvaném ,,druhém obrácení", kdy člověk více či méně ušlechtile přechází z očistné cesty začátečníků na osvěcující cestu pokročilých. Je však třeba poznamenat, že některé duše v důsledku nedbalosti nebo duchovní lenosti nepřejdou z věku začátečníků do věku pokročilých: jsou to duše opožděné, podobné opožděným lidem, kteří nepřekonali zdárně krizi mládí, a ač přestali být dětmi, nikdy nedosáhli plného rozvoje zralého věku. Takové zaostalé duše tedy nepatří ani k začátečníkům, ani k pokročilým. A je jich bohužel mnoho.
Mezi těmito zaostalými dušemi najdeme i takové, které dříve sloužily Pánu, ale nyní jsou téměř lhostejné. Pokud dříve znaly opravdovou duchovní horlivost, lze bez obav z unáhleného soudu říci, že těžce zneužily duchovních milostí; jinak by v nich Pán jistě dokončil to, co započal, neboť nikdy neodmítá pomoc těm, kteří se ze všech sil snaží, aby se jim od Boha takové pomoci dostalo.
Jak tyto duše dospěly do tohoto stavu netečnosti? Jsou pro to dva hlavní důvody: nedbalost v maličkostech týkajících se služby Bohu a odmítání snášet oběti, které Bůh vyžaduje.
Nedbalost v maličkostech
Nedbalost v maličkostech se zdá být sama o sobě drobností, ale může mít závažné důsledky. Naše každodenní zásluhy se skládají především z malých úkonů ctností opakovaných od rána do večera. Jako kapka vody pomalu proráží kámen, jako kapky deště zúrodňují vyprahlou zemi, tak malé úkony ctností svým neustálým opakováním vytvářejí dobrý návyk, udržují a posilují nabytou ctnost, a pokud vyplývají z vlité, nadpřirozené ctnosti, získávají rozhojnění téže ctnosti.
Ve službě Bohu se i ty nejmenší věci samy o sobě stávají velkými s ohledem na svůj poslední cíl, tj.na Boha, kterého máme nade vše milovat. Jsou velké i díky nadpřirozenému duchu víry, naděje a lásky, který nás podněcuje k jejich plnění. Tak bychom mohli od rána do večera přebývat v Boží přítomnosti, což je mimořádně důležité, a žít Bohem a jeho duchem, místo abychom žili přirozeně podle sklonů naší sebelásky. Pomalu by v nás rostla horlivost pro Boží slávu a spásu duší, místo abychom sklouzávali do praktického naturalismu a řídili se hrubým sobectvím, více či méně vědomým, které je tak často podnětem našeho jednání.
Nedbalost v maličkostech týkajících se služby Bohu velmi rychle vede k nesvědomitosti ve velkých věcech; tak například kněz, řeholník či řeholnice se nejprve nemodlí náležitě zbožně officium, vynechává přípravu na mši, slouží ji kvapně nebo se při ní patřičně nesoustředí, nahrazuje díkůvzdání odříkáním nějaké z povinných částí officia, takže postupně mizí veškerá osobní zbožnost a nahrazuje ji čistě vnější a takříkajíc úřední bohopocta. Kdyby se kněz vydal po této šikmé ploše, stal by se brzy ve službě Bohu úředníkem. Nakonec by začal přistupovat i k nejsvětějším věcem nedbale a soustředil by se na věci druhořadé, které mu mají zajistit věhlas skvělého profesora, spisovatele, řečníka nebo společenského činitele. Pomalu by došlo k naprostému ,,přehodnocení hodnot". Pro kněze a pro skutečného křesťana je samozřejmě nejdůležitější věcí v životě oběť mše svaté, při které se na oltáři obnovuje oběť kříže, a při které se nám udílejí její plody. Dobře sloužená mše svatá nebo mše, jíž se zúčastníme v duchu víry, má neskonale větší hodnotu, než soukromé pobožnosti; usměrňuje naše jednání k jeho pravému nadpřirozenému cíli a činí ho plodným. Kdo však ve svém jednání hledá sám sebe do té míry, že zapomíná na spásu duší a na to co od nás vyžaduje, ten se naopak od tohoto cíle vzdaluje. A lze na něj snadno zapomenout, pokud se zanedbávají maličkosti ve službě Bohu; přičemž zmíněné zapomenutí činí všechno jalovým.
Sv. Lukáš píše: ,,Kdo jest věrný ve věcech nejmenších, jest věrný i ve věcech velikých" [16,10]. Tomu, kdo se ukáže být věrným v nejmenších každodenních povinnostech křesťanského nebo řeholního života, se dostane milosti věrnosti až k mučednictví, zažádá-li od něj Bůh svědectví krve. Pak se na něm bezezbytku vyplní slova evangelia: ,,Dobře, služebníku dobrý a věrný, že jsi nad málem byl věrný, nad mnohem tě ustanovím; vejdi v radost pána svého" [Mt 25,23]. Kdo však obvykle zanedbává maličkosti, bude nakonec zanedbávat i věci velké; jak pak může dostát náročným úkolům, které od něj bude Bůh třeba vyžadovat?
Odmítání snášet oběti
Druhým důvodem vlažnosti zaostalých duší je vyhýbání se obětem, které Bůh od duše vyžaduje. Některé duše se cítí být povolány k vyššímu, dokonalejšímu životu, k vnitřní modlitbě, k naplňování pokory, bez níž nelze pevných ctností dosáhnout; tyto duše však ve své snaze vyhnout se obětem odmítají Boha, ne-li přímo, tak alespoň nepřímo. Nedbají výzvy, která každého dne zaznívá v invitatoriu laud: ,,Slyšíte-li hlas Páně, nezatvrzujte svá srdce." Někteří lidé, kteří jsou zaměstnáni tím, že ,,něco dělají", například píší knihu nebo se projevují jiným zůsobem, si čas od času říkají: ,,Především je ovšem třeba rozvíjet vnitřní život, prázdná duše nedokáže nikomu nic dát; vnější čin není ničím, pokud není duše sjednocena s Bohem." Ano, ale to se neobejde bez jistých obětí na úkor sebelásky; muselo by se jednat o skutečné hledání Boha místo hledání sebe sama. Jak lze bez těchto obětí vstoupit do pravého vnitřního života? Pokud duše takové oběti odmítá, zůstane zaostalou, a to možná navždy.
Pak ztrácí horlivost pro Boží slávu a spásu bližních i zápal v lásce; upadá do vlažnosti, která se spolu s obvyklou nedbalostí projevuje náklonností k lehkým hříchům nebo tíhnutím vůle vědomě se dopouštět toho či onoho lehkého hříchu, když se naskytne příležitost. Nakonec se dostaví jakoby předsevzetí v tomto stavu setrvat.
Kromě zmíněného nedostatku ducha oběti existují i další příčiny, které mohou u zaostalých duší tuto vlažnost vyvolat: lehkomyslnost, neuváženost, s níž se například člověk při každé příležitosti dopouští lží ze zdvořilosti; duchovní lenost, jež nakonec vede k tomu, že vzdáváme boj se zlými sklony, zejména s naší hlavní vadou, která se někdy snaží tvářit jako ctnost, přičemž v nás vzbuzuje jiné, více či méně nezkrotné vášně. Tak nezřídka v poctivé snaze o dokonalost dospějeme k nevyléčitelné lhostejnosti. Člověk zapomíná, že se k ní možná i zavázal jít cestou evangelijních rad; zapomíná na vznešenost nejvyššího přikázání: ,,Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší síly své i ze vší mysli své" [Lk 10,27].
(pokračování)
