BULLA QUO PRIMUM – NEOMYLNÝ VÝROK MAGISTERIA CÍRKVE

BULLA QUO PRIMUM – NEOMYLNÝ VÝROK MAGISTERIA CÍRKVE

Vojtěch Sedlák

Když byl v roce 1970 vydán nový misál s novým mešním řádem (tzv. Novus Ordo missae), který měl nahradit v dosavadním užívaní římský misál sv. Pia V., mnozí se ptali, zda papež má právo pozměnit rozhodnutí sv. Pia V., které se naplno projevilo v bule Quo Primum. Tato bula si totiž kladla smělý cíl: jednou provždy kodifikovat praxi, podle které by se v západní římské Církvi sloužil všude (až na některé vyjímky) římský ritus tak, jak byl očištěn v době po skončení Tridentského koncilu právě sv. Piem V., který zamýšlel odstranit pozdně středověké nánosy v římské liturgii, které zapříčinily úpadek liturgických textů a mnohé zlořády v používání římského misálu. V každém předkoncilním misále, a to i v posledním římském z roku 1962, je na první straně Bula Quo Primum papeže sv. Pia V., která je závažným dokumentem Magisteria Církve. Poprvé v dějinách Církve se rozhodl nejvyšší římský pontifik přikázat, vzhledem k nebezpečí protestantské anti-liturgické vzpoury (Guéranger), sjednocení  kultu v rámci římské Církve. Vydání tzv. „tridentského“ římského  misálu z popudu sv. Pia V. se stalo posledním stupněm možné reformy římského ritu (A. Fortescue), pokud nemělo dojít k tomu, že by byla narušena katolická integrita a podstata mše svaté a celého veřejného kultu Církve. Od konce tridentského sněmu byla  bulou Quo Primum položena nepřekročitelná hranice pro budoucí generace kněží, biskupů a papežů římské Církve proto, aby navždy zachovali čistotu římského ritu a nanarušili celý kult. Nově založená kongregace ritů měla za úkol přidávat do této poslední verze pouze propria nově beatifikovaných světců či opravovat tiskové chyby. Modernisté a následně jejich následovníci liberální „katolíci“ po koncilu však začali zpochybňovat neomylnost a závaznost této buly.

Co vedlo liberály k tomu, že zpochybnili neomylné rozhodnutí římského pontifika? Zvláště jejich tvrzení, že disciplinární a legislativní nařízení nikdy nemohou spadat pod neomylné rozhodnutí papeže.  Ano, v bule se vyskytují disciplinární a legislativní nařízení, ale jestliže tyto pojednávají o svatém kultu v Církvi, potom  již nestačí pouhé disciplinární či dnes oblíbené tzv. pastorační směrnice. Je třeba vyhlásit zákon pro celou Církev vyhlášením neomylného rozhodnutí, protože liturgie a kult Církve je podle známeho hesla Lex orandi, lex credendi (zákon modlitby je zákonem víry) spojena nerozlučně s dogmatem (srv. Pius XI., Apoštolská konstituce  Divini cultus, 1928, Dz 2200) Kult je totiž vyjádřením nauky Církve. V ní jsou obsaženy základní Pravdy křesťanského náboženství a proto jsou nerozlučně spojeny s dogmatem. Co se myslí pojmem zákon víry? Zakonem věření se myslí samo dogma, lépe řečeno článek víry, který je spojený se Zjevením a nebo na něm nějakým stupněm závažnosti závisí.  Zákonem modlitby je myšlen kult, liturgie Církve, kde se základní Pravdy Božího Zjevení vyskytují a zároveň z něho vycházejí.  Proto legislativní a disciplinární nařízení, které se přímo vztahují na kult nemohou nikdy být považovány za pouhé pastorační směrnice či obyčejné legislativní nařízení, která mohou být kýmkoliv změněna.

Pius XI. píše ve výše zmíněné apoštolské konstituci následující:

„ … Církev obdržela od svého Zakladatele Ježíše Krista, povinnost chránit svatost Božího kultu, aby zůstala tatáž a aby se zachovala  podstata nekrvavé Oběti a svátostí a předpisovala proto následující: ceremonie, rity, formule, modlitby, zpěv.“ Jak se tedy Církev stará o čistotu ritu a střeží její Tajemství, aby byla prosta všech omylů a zůstala neporušena? Jedině mimořádným či řádným prohlášením závazné normy, která se týká liturgie a  jejich ritů. Liturgie je objektem papežské neomylnosti, protože se vztahuje k víře a k mravům, které zase zpětně s liturgií souvisí. Rovněž bula Quo Primum musí být viděna i v kontextu tridentského koncilu, který definitivně, nezrušitelně a neomylně vyhlásil kánony  a dekrety o mešní Oběti a její podstatě. Koncil v Tridentu potvrdil, že liturgie je primárním zdrojem svaté Tradice, která zase zpětně dokazuje její vztažení ke svátostné podstatě Eucharistie. Uveďme srovnání.  Podobně jako bula Quo Primum má stejnou hodnotu i apoštolský list Lva XIII. Apostolicae Curae, který neomylně rozhodl, že anglikánská svěcení jsou neplatná. I když by se mohlo zdát, že jde pouze o disciplinární nařízení, přesto tato problematika je spojena s dogmatem, protože se hovoří o svěceních, které jsou spojené s kultem a ten je zase spojen s naukou Církve. Lev XIII. totiž ve svém tvrzení i po formální stránce říká: „Vyhlašujeme a deklarujeme, že svěcení udělovaná podle anglikánského ritu byla a jsou úplně neplatná (anulována).“ Následně potvrzuje, že toto jeho rozhodnutí je nezrušitelné a je platné i do budoucna. Není možné je v budoucnosti změnit. Římský kanonista Capello  k tomuto dokumentu poznamenal: „ Tento dokument je neomylným rozhodnutím ex cathedra římského Pontifika a nikdo tedy nemůže pochybovat o tom, že by anglikánská svěcení byla platná.“ To tedy znamená, že na disciplinární a legislativní ustanovení se může vztahovat papežská neomylnost.  Vraťme se k bule Quo Primum. Podstatou buly Quo primum je otázka liturgie jako veřejné bohoslužby Církve. I po formální stránce je zřetelné, že sv. Pius V. používá slova, aby zjevně potvrdil svoje nezrušitelné a neomylné rozhodnutí: „Nařizujeme,…nic nesmí být do formy mše přidáno či ubráno, … nic nesmí být změněno ve formě římského misálu, … apod.“ Z buly jasně vyplývá, že sv. Pius V. zamýšlel ustanovit jednotný ráz a formu slavení římské mše v celé Církvi, „ aby Církev jednotným způsobem a jedním hlasem vzdávala Bohu chválu.“ Na rozdíl od apoštolského listu Lva XIII. se bula Quo primum vykazuje ještě více zostřenějším a jasným slovním vyjádřením, které spadá pod neomylné rozhodnutí římského papeže. V roce 1941 napsal významný liturgik otec J. O. Connell: „ Opravený římský misál, který byl publikován a uveden bulou Quo primum je normou pro celou Církev a je definitivní podobou formy mše, která nemůže být změněna.

Bula Quo primum zachovává v platnosti a v používání ostatní starobylé rity starší 200 let (bula byla vydána v roce 1570). To platí pro ambroziánský, mozarabský, rodinu východním ritů a řeholních modifikací římského ritu jako byl dominikánský, premonstrátský či cisterciácký bohoslužebný řád.) Koncil v Tridentu poukázal na dvě skutečnosti: Liturgie je pokračováním a věrným interpretem Svatých Písem a je plnou součástí svaté Tradice Církve. Bula Quo Primum je tedy neomylným rozhodnutím Magisteria Církve.